CHMURNÝ VEČER.

Ó, často vzpomínám – když městem bloudím sám,

tak sám a opuštěn, jak stín, jenž kráčí k tmám –

dob mládí blažených, dob bouřné bohémy,

kdy šli jsme pospolu, můj chmurný poeto,

po cestě skalnaté, vroubené růžemi,

kde vůkol tolik snů, ach, bylo zaseto!

Leč osud přísný byl: nás v souboj postavil,

já v srdci krvácel, však přec se s tebou bil,

pro pravdu bil jsem se a bil se zuřivě:

myšlének rapíry se kmitem skřížily,

jak dřív jsme pravice si tiskli vášnivě,

tak ještě vášnivěj jsme k ranám mířili...

Já druha ztratil – smutně večer kráčím domů

tak sám a ruky nepodám již pranikomu.