Chmurný vítr noční.

Chmurný vítr noční

fičí v komínech.

Strachu! svůj rej počni

v samotáře snech.

Jak to hučí, třeští

v uschlých snětí dešti

z daleka a blízka

tryská, píská, vříská

po stropu i zdech.

Jak by závodilo

peklo v šeru tom,

v sen mi uhodilo

z dálky cos jak hrom.

Jen v to skučné vytí

z daleka se řítí

jako divá smečka,

kdo to k jitru přečká?

Sténá keř i strom.

Všecky hrůzy lesů

z vlhkých vstaly míst,

z mýtin, blat a vřesů,

z pustých skalných hnízd,

vzpjaly hnáty křivé,

ku vsi v jízdě divé

se teď jejich tlupy

kolem plotů kupí,

slyš ten jek a hvizd!

Černých mračen síla,

z kterých řev ten spad,

teď se zastavila

u hřbitovních vrat,

teď se bouří žene

po zdi rozbořené,

jakby chtěla děsná

mrtvé budit ze sna,

zvát je do svých řad.

Jak se můrou dusím

v těsné jizbě své,

mysliti co musím

na všecky, jež rve

v bezpouté své moci

chmurný vítr noci,

v hazuce tmy šeré

strká je a pere,

bodá je a štve.

Darmo usnout zkusím,

nový ráz, až strach

a já myslit musím

na rybníků svah,

jak na staré vrby,

jež se k vodě hrbí,

hází provaz, v smyčku

klade chřtán a kličku

zdvihá samovrah.

Co to řve a hýká,

praská v topolech,

myslím na lesníka

v skalných výmolech,

sotva hlídku počal,

noha sjíždí v močál,

v snětí třesk, kvil ptáka

bludičky svit láká

v zcestí v plápolech.

Tóny prodloužené

z rejstříků zní všech,

dál se již to žene

ve odstínů stech.

Kdo se vzbudil, slova

modlitby šept, znova

usnul, jizby tiší

spokojen, že slyší

miláčků svých dech.

V rozbouřené nitro

skanul sladký sen.

Rozpršené jitro

zří mi do oken...

Jak by hora v horu

rostla na obzoru,

černých mračen hrady

strou se nebem všady

ve podzimní den...