Chocholouš.

Z úvozu rýhy hlavu zved’

veselý šohajek ptačí,

rozhlíd’ se vůkol, v pole slet’,

po stříži v brázdě si kráčí.

V zahnědlý prostě oděn šat

na hlavě chocholkou třese.

„Zpívá-li?“ „Zpívá! Aj, pak z blat

sotva se k blankytu nese!“

„Poslyš!“ „Aj, knikal ten ti vhod?

tomu že pěvec se říká?

vždyť pije z kolejných jen vod,

kal mu až na hlavu stříká.“

„Ovšem, leč vod těch krůpěje

v nitru se v rubíny mění,

vroucněji-li se rozpěje,

nad něho básníka není.

Zazvučí-li si na sněti,

pučí sněť, chví se a kývá,

a když to k srdci doletí,

je z toho pohádka tklivá.

Mrtva je hlína, z ní však přec

nebeská vyrůstá krása,

dal-li jí život umělec

ohněm, jenž v duši se jásá.

Z chaosu, z kalu stvořil Bůh

zázraky, skvrn jež jsou prosty,

proč z prsti orné tvůrčí duch

nemoh’ by vyvážit skvosty?“