Chocholouši.

V matčině sukni, kalmuk po dědouši,

na hlavě zbytek beranice šedé, –

a ona celá ve plachetce hnědé

jdou sněhem návsí jak dva chocholouši.

Kde kalužka, tam přenáší ho k souši;

kluk jako ráče, děvčátko tak bledé –

a nyní k nám ho koledovat vede

a v předsíni se ozval hlásek mouší.

A koleduje; – druhý pípá v tichu:

„Veselí blahé nastalo nám nyní...“

– Ti malí koledníci jsou tak k smíchu!

až na ty oči bojácné a divé – –

– A nepouštějte chocholouše dříve,

než ohřejou a najedí se v síni!