CHODEC

Hlubokým tichem kvetla jara,

družně veselil se srdcí kruh,

šumělo klidně moře národů.

Šel mlčky, zahalen v plášť sebe.

Pak miliony stejnobarvých figur

šílely bez příčin; zem, těsto krvavé;

v řevu nestvůr řítila se města.

Chudí mocně dobývali skyvu;

lepší sudbu nezrozencům svým;

z nenávisti ryžovali štěstí.

I tu jen sebe cítil, sobecký;

v své vlastní hlubiny se hrouže

to zdání měl, že povždy bled

svým jsoucnem by měl býti ret,

v naslouchání věčným tmám.

Černá silhouetta proti hvězdné noci

neví, zdali půjde – jde – šla dnes

nebo tisícletí před večerem dnešním

praprahorním krajem Lemurie

či zda v budoucnu svou chůzí zatmívá

jinak seskupená souhvězdí.