CHODĚRA.

Prostovlasý, rozcuchaný

na návsi se rozhání:

„Slyšte, lidé, na vše strany,

budu míti kázání!“

Po kněžsku vydychnul z hrudi,

dělal křížů znamení:

„Praví kněz: my, co jsme chudí,

že jsme blahoslavení.

Tobě snadno v to se míchat,

kdyžs tak svatě natylý,

a vám snadno o tom slýchat,

když jste tělo spravili.

Ale jak to chudým snadné,

slyšte slova proroků:

hle, nám tělo tuze chřadne

bez střechy a obroku!

Chudý – svatý! V tom-li vězí

svátostí všech prameny,

co pak vadí vám i knězi,

by byl blahoslavený?

Na rok jen se do mne vtělit –

vsadím, že z té výměny

za půl léta bude pelit

jako komoň splašený!

Vítr, déšť ne zhruba lidsky

vous mi češou, šediny,

a váš pes tak uličnicky

v šat mi dělá štěrbiny,

a vy, přijdu-li k vám s prosbou,

nejste lepší o mnoho,

sám váš kněz mne vítal s hrozbou –

tisíc láter do toho!“

K zemi klesá, pozvednou ho –

„Slyšte konec kázání:

já jsem svatým tuze dlouho,

a mám špatné zastání,

srdce puklé, zvadlé síly,

v duši vše tak zmatené –“

kles’ a už ho nevzkřísili

mezi blahoslavené.