Chodil jsem tišinou lesů

Chodil jsem tišinou lesů

na mech ukládaje choré tělo,

chodil jsem tišinou lesů

v prázdnotu klada nemocnou duši,

zeleň se smála, šedivé uspalo mě Nic.

Srostl jsem s kameny, hájem a hladinou,

osamělou v Olšinkách,

srostl jsem s nudou věčně zívající,

jejíž dech a věk jsou bratry rodnými.

Příroda ve mně volala: Žij a užívej!

Sladké mě vábily obrazy žen.

A močál zasyčel: Fí, bloude, fí!

Celek mě náručí pevnou svíral,

Pýcha volala hluboko ve mně: Já! Já!

Bůh mi dřímal v srdci, zdrtil mě svou nekonečností.