CHODILO KE MNĚ JARO.

Chodilo ke mně jaro v snách,

vše bylo plno světla.

V jizbě mi hořelo zlato a nach,

na okně myrta květla,

a já si šťasten zas k srdci sáh’.

Potom se střízlivý vzbudil den

a moje vyprahlá ústa

šeptala ještě sta sladkých jmen, –

jizba má byla již pusta.

Jaro! Já zřel mu v oči tak z blízka,

celou svou duší mu letěl vstříc.

Zašlo! Je temno. Jen v dáli se blýská. – – –

Jaro již nechodí ke mně víc,

vyhne se kroků na tisíc

a mně tak hrozně se stýská!