CHODÍME LUKAMI...

Chodíme lukami

jak nás bůh stvořil:

Adam a Eva.

Slunce ti taví vlasy,

do slov se vůně vlévá,

žilami

rudý proud zahovořil

jak létem zvlněné klasy.

Nad horou

v bránu krvavou

slunce vjíždí.

Oči mé, černí motýli,

se zvedly,

plály,

poletovaly

kolem tvých lýtek a stehen a hýždí,

na hroty ňader tvých,

nachem zalitých, vztyčených,

sedly.

Ležíme. Sníme.

Neslyšíme.

Klínem svým

hladovým

tulíš se ke mně.

Doteky tvoje důvěrné

vzbudily hlasy země:

vodopád krve zpívá prudký,

zatím co za sluncem, branou krvavou

jdou

radosti moje bezměrné

a tiché smutky...