CHODSKĚ MOTIVY

Rudé máky,

chrpy taky

měl jsem vždycky rád,

když jsem zřel je zlatou pšenkou

líbezně se smát.

A již hochu

trochu, trochu

šepotaly báj,

že mu kdysi na té zemi

zjeví nebes ráj.

Jednou věru

ku večeru

jel jsem v naší ves,

a na voze chrpu s mákem

blaženě jsem vez'.

Rudé máky,

chrpy taky

krášlí mi ten svět;

chrpy, to jsou tvoje oči,

máky – svěží ret.

Proč pak, moje Anduličko,

máš vždy červeň na líčku,

když chci na ně vtisknout sladce

jen maličkou hubičku?

„Proč pak, moje Anduličko,

vždycky přivřeš očička,

a řasami na mne blýská

jenom drobná hvězdička.

Proč, když tobě na rtík dávám

nejkrásnější hubičky,

objeví se na tvé tváři

malé, bílé dolíčky?“

„„Mlč, ty šelmo, – tak se neptej,

když už dávno víš,

že ty věci samy sebou

k tomu patří již...““

U křížku tam straší

(povídali naši),

nechoďte tam, prosím vás,

s čarodějkou je tam ďas –.

Hned šeptají, hned se smějí,

hlavy k sobě naklánějí –.

Nechoďte tam, prosím vás!

Tohle Barča říká

(očkem při tom mžiká),

a zas vážně mění hlas:

s čarodějkou že tam ďas.

hnedle šeptá, – pak se smějí,

hlavy k sobě naklánějí;

nechoďte tam, prosím vás!

Když se večer skloní,

přijde Jenda pro ni,

a u křížku celý čas

s čarodějkou stojí ďas,

hned šeptají, hned se smějí,

hlavy k sobě naklánějí –.

Nechoďte tam, prosím vás!

„Manko, manko moje,

vězda pekně svítí,

a tak hezky bílý

sú ta luční kvítí.

Hale věřte, manko,

vše se ve pláč mení,

dyž ten můj Jeníček

tady hu nás není.

Není tady hu nás,

nosí kabát bílý,

ha teď pláče hořce. –

Právě v tuto chvíli.

Esli zemře, spadne

vězda, která svití,

ha i tvář má bude

bledší než to kvítí...“

„Ičko sem já malá,

ešče maminčiná,

vidět nechci hochy,

ha nebudu iná.

Od manky já nedu,

za Boha živýho,

dyť se bojim světa,

světa zlýho, zlýho...

Ičko sem já malá,

ešče maminčiná. –

Dyž šak Vašík příde –,

možná – budu iná. –“