CHOPIN.

Tvá hudba smuteční mi nervy trhá

a v šílení mou chorou duši hází,

jak bílé svity měsíce se vrhá

v květ duše mé sbor tónů, jež mne mrazí.

Tvá hudba smuteční mi nervy trhá.

Slavíky slyším na hřbitovech kvílet,

psů smutný sten v nocech, jež hvězd jsou prázdné,

na římsách domů náměsíčné šílet

jak bílé ptáky na ulici srázné.

Slavíky slyším na hřbitovech kvílet.

A květů otravných vdechuji vůně

a prudký jed z úst milenky své bílé,

zřím lunu pláti v nebe černém luně,

všech nevěstek zoufalství cítím chvíle

a květů otravných vdechuji vůně.

Pak souchotináře zřím zmírat zvolna

a básníky svých duší rozbít číše,

mé tělo houpe tónů vlna bolná,

mé duše klavír odráží ji tiše.

Pak souchotináře zřím zmírat zvolna.

A posléz cit mne deliria chvátí

jak na milenky rtech mystických květech,

bych s dechem její duši mohl ssáti

a zhynouti v těch záchvěvech a vznětech.

Mne posléze cit deliria chvátí.