CHOPINOVA ROMANCE.

Sed hudebník si bledý ku klavíru,

Chopina romanci nám počal hrát,

do tónů nervosních divného víru

mé duše atóm omámený pad.

Kol v lichotivá křesla rozložily

nádherné ženy zázraky svých těl,

v mdlé náladě, v smyslných touhách snily,

jichž odlesk ve vlhkých jim očích chvěl.

Té hudby dandysmus vyžilý, zmdlelý,

ta sladkobolná sytosť vášní všech,

ty vůně žen se v tónech těch kol chvěly,

jež naslouchaly v touhy záchvěvech.

Ty tóny prsty nevidné to byly,

všech žen těch mladá těla hladící,

jež v chvíli té s tou hudbou souložily

mdle rozkoši vždy znova vábící.

A potom poslední když povzdech trysk

a hudba zmlkla, tu tak mdlo mi bylo,

žen tisíce jak na ňadra bych tisk,

jimž v klín mé celé mládí veproudilo.