Chopinův valčík.

Ó moře bělavé a rozvlněné příliš,

jež melancholicky v sny básníků mdlých kvílíš,

jsi bledé jak ten prs, co letní nocí dlouhou

se vlnil nervosní a nekonečnou touhou,

plá v tobě tolik hvězd jak zraky její divné

v mém srdci horoucím, jež víckrát neoživne.

A ona v ložnici, kde květy těžce dýší,

sní tlukouc v kytaru, již měsíc jenom slyší,

když padá na moře a nekonečná lada,

tak jako touha má, ta mrtvá, v oči padá

mé štíhlé bohyni, jež v bledé sny se halí,

co flétny táhlý pláč zní starým parkem z dáli.

Jen jednou políbit květ jejích rukou bílý,

já rád bych umíral jak lotos září spilý,

můj přelud tělo to by našel při měsíci,

až rukou lilie jí svadnou zmírající

a k luně rostouce, jež oknem padá skrytě,

v svou starou kytaru se vtisknou křečovitě.