CHORÁ KNĚŽNA.

V noci kolem hrádku, když se v půlnoc kloní,

jezdí bílý jezdec bílém na komoni.

Pod kněžnina okna tajemně se plíží,

divně komoň řehce pod jezdcovou tíží.

Kněžna z lože vstává, k oknu ji to pudí,

ruje zlaté vlasy, tiskne ruce k hrudi.

A když z okna hledí, staví komoň v kroku,

jezdec rudou ránu ukazuje v boku.

Velká rána rudá od hrotu až k jilci

dýky, kterou paní dala ondy milci.

Kněžna u výkřiku v komnatě se kácí,

jezdec bledne, mizí – mladý den se vrací.

Chora, kněžna, chora, není paní líku,

dnem i nocí čistí zkrvácenou dýku. –