Chorá sláva.

Měla česká sláva ondy křídla zlatá,

na východ i západ hrdě rozepjatá;

boží slunce na nich večer v moře kleslo,

z rána v nové kráse do výše se vzneslo.

Tu kdys česká sláva na polet se dala,

nad mateří Prahou v blahu odpočala,

však tu v černé sítě kati slávu jali –

toporem jí zlatá křídla usekali.

Od té doby sláva, kryta mračen nocí,

s křídlem skomoleným nemůže se vzmoci;

ňadro hněv jí svírá, srdce, bolesť děsná,

zazpívá-li, pěje jako dítě ze sna.

Hlasitěj-li píseň náhodou se vzbudí,

hned jí černá závisť protkne srdce v hrudí,

z její bílé řízy svůdný šat si robí,

její zlatým peřím dračí peruť zdobí.

Bože, zhoj tu slávu lstí a hněvu prostou,

ať jí zlatá křídla k prvé síle vzrostou,

by se v blankyt vznesla peruť nyní kusá

před zlobou, jež tuří nohou hruď jí dusá.