CHORÁL.

Kdys po rozkoši nebes touha náhlá

v mé duše záhyb nejskrytější sáhla

jak světla hřejný proud

a v tajemný chrám na Slovanech táhla

mou chorou mysl z ovšednělých pout.

A naděje má překonána skvěle.

V té svatyni tak vábně přitemnělé

zní rajské hovory –

sbor zjevů nadlidských tu v útlém těle

a v rouše mnichů pěje nešpory.

To choti Kristovy zpěv nejvýš cudný,

jenž z lahod hebrejských i řeckých studny

jak pramen živý trysk’

a slavně přečkal pohanstva ruch bludný

i zbytky Venušiných zbořenisk.

To zpěv, jejž mučedníci touhou spilí

i smělí vyznavači zanotili

v čas hněvných útlaků,

jímž monastýr, kde serafové žili,

byl roven úchvatnému zázraku.

Zde zpěv ten svatý netušené ceny

zas ožil mi jak pramen rozvodněný,

když sněhy mizejí;

v mou zprahlou duši jeho výtok pěnný

déšť osvěživých roní krůpějí.

Ó díky Vám, Vy nesmrtelní, svatí,

již pěním andělským až do závrati

můj zvlňujete cit!

Vy prozpěvů, jež v nepamět se tratí,

vděk rajský dáváte mi pochopit.

A co jich slastné, dojímavé znění

mou všední bytost na cheruba mění

jak zázrak veliký,

já jasně vidím v žárném vytržení

i božský původ jejich mystiky.

Vám duší hlubiny, kam záře splývá,

v šum okouzlivý jemně rozechvívá

úst Božích sladký dech

a rhytmické jich vlnobití zmývá

lích elysejských oslnivý břeh.