CHORÁL MORALISTŮ.

Vášně svoje pohřbíváme, bratři, slavně dnes,

duše naše právě slaví nejslavnější ples.

Poslední svůj ples!

Orgií víc nepoznáme v smutném žití svém

a jen chmůry na cesty si těžké odnesem’.

V dálky odnesem!

Sladkých hodů rozvášněných, mladých, bujných těl

neužijem’ nikdy více – žel, ó žel, ó žel...

Nekonečný žel!

Půjdem’, bratři! V dálky půjdem. Tmy nám kynou již

a v těch tmách a dálkách svítí Vykoupení kříž.

Dosáhnem ten kříž!

Půjdem chudí pustinami, sami v cizí dál

bez lásky a bez bohatství, každý vlastní král.

Pokořený král!

Mimo květy, světla, půjdem v temno, kde pláč zní,

velcí překonáním sebe, slavní, vítězní.

Chacha! Vítězní!

Očištěni klesnem posléz v Smrti bílý lem,

každý jako motýl volným stav se andělem.

Smutným andělem!

Duše naše promění se v teplý, jarní květ,

který bude božských panen líbat žhavý ret.

Roztoužený ret!

Srdce naše promění se v skvrnu krvavou,

jež nad zemí bude svítit rudou záplavou.

Lásky záplavou.

A sny naše, touhy naše shoří v krvi té

marně pro pozemské hříčky kdysi prolité.

Marně prolité!

Nekonečnem rozletí se pověst o nás všech,

kteří žili, kteří mřeli v mystických svých snech.

V horečných svých snech!

Naposledy. Zříte, bratři? Věčnost kyne nám.

Hle dálky se otvírají – pojďme, pojďme tam.

Pojďme, bratři, tam!