Chorál mrtvých.

V ospalém vleku noční mře doba.

Hodina míjí, hodina vstává,

za ruku pojímá uspanou družku,

by šla s ní na vždy

v temno Času.

Z černa to v černo přechod je stálý,

míjení dlouhé, zmírání těžké,

zatím co vzdálené rytmy se chvějí

z Věčnosti jezer

v táhlém stenu,

mohutná hymna, akkordy temné,

ve tmách se vlní, ve tmách se tlumí,

žalobné úpění, zoufalství protest,

vítězný chorál

chmurné Smrti.

Neznámí mrtví, neznámí bratří!

Žalobné hlasy z Věčnosti klína,

znějící tesklivě k mému teď sluchu,

výkřiky táhlé

zašlých rodů!

Bolestí vašich tragické tóny

v oponu černou duše mé tkají

těžký květ smuteční pohřebných žalů

v zapadlých hrobech,

v kryptách chrámů,

bolestí vašich tragické tóny

v duši se ryjí, v uspanou duši,

v hladinu chvějivou, v citlivou blánu

napjatou tence

v tichu noci,

jako když v podzim vichřice nával

v zpuchřelé mrtvo pustého domu

vboří se násilně, vboří se těžce,

v mlčící chodby,

v prázdné síně.

Neznámí mrtví, neznámí bratří!

Do vašich duší kladu svou duši,

s vašimi výkřiky mísím své vzdechy,

s vašimi smutky

žal svůj vážu,

v mohutnou hymnu pojím se s vámi,

aby tmou zněla, aby v tmách mřela,

žalobné úpění, zoufalství protest,

vítězný chorál

chmurné Smrti!