CHORÉ JARO

Jdou mraky pod oblohou, jak chmurné zpomínání

Jde unavenou hlavou. Mé jaro uchřadlé

A choré, jež jsi mělo vždy podzimu jen zdání,

Jež vrásky jsi jen zřelo vod v kalném zrcadle,

Tvá zeleň potemnělá, květ, z něhož plodu není,

Paprsek váhající, svit stříbra unylý

Ekstasi roztoužené přec’ krásou se zdá v snění,

I city klamné lásky, jež žity nebyly.

Ač nevzníceno, MLÁDÍ! – jsi srdce mé zas jalo...

Miluji tvoji marnost, chlad chvil, jež jsi mi dalo,

Tvou mraznou krutost znova duhovým krášlím snem...

Mám rád tě jako lásky, jež v žití odcházely

S výsměchem odmítavým, co zraky němě zřely

Na trpké vinobraní po létě neplodném...