CHOŘÍ STARCI.

Dívávám se na ně cestou domů,

v jarním chvění kdy se budí sad,

žlutý pyl kdy kane s jehněd stromů

na cesty a na laviček řad.

Odkud přišli shrbeni a chudi

za paprskem slunce v teplém poledni?

Jizby jejich prázdny jsou a studí

jak ty pozdní sněhy poslední.

Sedí porůznu, jsou zmlklí, tiší,

tváře vrásčité a zšedlý vlas,

ale chvíle té jsou tobě bližší,

a blíž soucitem jsi ty jim zas.

V znění zvonů, v slunce teplém svitu

vidíš zrak jich hořet slzavý,

vidíš, jak jim bloudí po pažitu,

květ kde prvý tryská žlutavý.

Daleko jsou zpátky v oné chvíli,

neruší jich kroky, koles šum,

v myšlenkách jdou k ztracenému cíli

tichým rojem marných jarních dum.

Úsměv tam a onde slza svitne,

divné básně duch jich dopřádá,

ty jsou jak to jaro zlatotřpytné,

v němž se zima loučí nerada.

Potom vstanou, k holím svým se skloní –

zítra opět každý přijde rád,

poledne kdy se všech věží zvoní,

na dalekou pout se v slunci zhřát...