Choroba.

Není tak, ba není, jako dříve bylo!

trápení do srdce baltičku vrazilo,

a třeba že byla z trojprůbného zlata,

již nemůže dále hlávka an i pata.

Kdože baltu svrtnul v srdénko šohaji?

Jaj, láska, když v noci bloudila po kraji;

a vjela baltička tak hlubko do rány,

že ční jen pořízek plně cifrovaný.

Zle je, zle se vede od rány v srdénku,

zranila tam balta sivou holuběnku;

nemůže se vznésti k té nebeské báni,

tiché je a smutné to její vrkání.

Nemůž z prsou vzletěť holuběnka sivá,

jen při fujaření křídloma zachvívá,

maličká jen láme kol kolem kolesa,

sotva že se zchytne, rázem dolů klesá.

Ach, je zobločeno radostí mých nebe,

ostrozobý jestřáb v hlavěnce mi třebe,

a vlčice řádí v srdci rudooká,

že ve vlastní krvi naděj mi zamoká.

Márčo, Maruško má, Marušenko drahá,

vytrhni batličku, která v ňádra sahá,

přilož mi na ránu lék svých rukou bělý:

vím, že dobře bude a že mi zcelí.

Nechej jenom chvilku tu hlavěnku moji

spočíť na labutím ňadérek povoji,

anebo mi ustel pro chorlavou dušku

z vlásků zlatoplavých hebounkou podušku.

Pojdže drahá, počuj: ztracené radosti

nesou z rozmariny pěkné letorosti,

dají mně i tobě snítku do vrstoku.

Hojže, přiviň, se mi tu k levému boku!

Uzdravím se věru, radosti se vrátí,

než se den pochmurný do zlata ošatí,

uzdravím se opět, štěstí ke mně skočí,

jen nech patřiť v nebe obločkem svých očí!