Chorobná láska.

Měl z nocí divokých zrak mdlý a rudý

a tajil zívání jsa v poutech nudy,

vše zdálo se mu spánkem zakleto,

když jel v kraj plný hor a mlh a chudý

ni ruky nestisknuv vám, brunetto!

Tam v choré duši stal se převrat náhlý:

měl rád dům venkovský blíž silnice,

kol do kola kraj sněžný, neobsáhlý,

kde tichem zněl psů štěkot teskně táhlý

neb kohoutů křik někde z vesnice...

V ten blaha svit však brzo upír tmavý

se zjevil mu, pláč chvěl jím usedavý

kdes v lese, vše mu bylo prokleto –

půl žití dal by za ruch městské vřavy

a za stisk vaší ručky, brunetto!