CHORÝ

Jen ještě hléd’ jak vlnou stříká pěna,

a poslech’ rachot kol, vdech’ vůni sena,

a bylo mu to líto, plaví voli

že kolem šli a bučeli, že v poli

mu práhla pšenice, že zpívat slyšel

a nemoh’ sám... Tak na zahradu vyšel,

a sotva stál tak nemocný a bledý.

On věděl, že vše vidí naposledy;

stáj otevřel a na kozy se díval,

je hladil; kdosi v dálném poli zpíval,

ves celá tichla, tichla v slunci žhavém;

v pastuší tobolce a na modravém

se nebi motýl třás’ či v jeho zraku

tak zvolna has’. – A bylo vše tak krásné,

že sotva cítil, jak mu duše hasne.

Pak ho to píchlo; kosy zacinkaly,

on zřel, jak všichni sváželi, jak žali,

jak skládali, on jediný měl zralé

stát obilí, – to pálilo jej stále.

A nemoh’... Musil mřít’... Ó jak to bolí!...

Pak na večer, kdy vracejí se z polí,

i jeho stará matka belhala se

kdes z pánského, a slza plá jí v řase

a v ruce patnáct penízků mzdy denní.

To ani na hřeby do rakve není.