Choť Krokova. (II.)

Hle! na ponebí kamenného hradu

jde moudrý Krok s věčnými bohy v radu

a na pavlánu pozlacených věží

se před ním objevila žena mladá.

Krok snivě v bílé lokty její padá

a poceluje ruměn lící svěží.

Leč chladně, bez úsměvu, beze slov

před tváří jeho lepá žena stojí.

I zahovoří k mladé choti svojí:

„Což netěší tě knížecí můj krov,

že jsi tak zadumanou, smutnou, tesknou?

V tvých očích zoře štěstí nezablesknou,

když lid kořist k nohám tobě kupí,

jež odměnou jest hrdinného boje.

Ty nejdeš, nepolíbíš čelo moje

a nepotěžkáš oštěp od ran tupý

a neodejmeš uzdu mému koni

a líce opálené slunce palem

a tváře pokálené krve kalem

víc neomýváš. – Jinak bylo v loni,

kdys obcházela uloupené vozy

a to neb ono vyžádala darem,

kdy pěvci, které vychovali bozi,

tě veselili sladkých písní čarem. –

Jsi nyní jako vábná růže, kterou

dech větru rozvívá nad suchým stvolem,

kol které jeseň bloudí s mlhou šerou,

kol které mihotavé slávy ptáče

tak teskně obletuje smutným polem

a kolem které siré štěstí pláče

jak žežulice žalně lká a pláče.

To tvoji soustrast ani neroznítí,

to tebe, Nivo, ani nezabolí,

že naše mládí, naše celé žití

jest obetkáno chmurnou žalu sítí

a smutno, jak mohyly pahor holý?“ –

Chtěl vlahou políbení osvěžiti rov,

na kterém květné poupě něhy zvadá

a dosýchá tak záhy lásky květ:

leč s tichým vzdorem, bez úsměvu, beze slov

ta vnadná žena, jeho žena mladá

dál ustoupila před ním zpět.