Choť Krokova. (III.)

Již na ponebí kamenného hradu

všel smuten Krok s věčnými bohy v radu

a na pavlánu pozlacených věží

se prochází choť jeho lepá, mladá.

Na líci jako zoře ruměn svěží

se rdí a rozkvétá a neuvadá.

Jsou hedbávem ty její hebké vlasy

a černají se jako husté vřesy

na bílých skalách výslunného jihu;

jsou hedbávem ty její hebké řasy

a tmí se jako v dáli horské lesy

a rozvlní se v jednom okamihu

a zase ve prsténcích dolů splynou

kol šíje úbělové, měkkých ramen

na půvaby, jak vodní trávy řasy

na svitavý, v skal lůně snící pramen.

Tu vášnivého Sasíka zrak hadí

se potkal s vnadnou, lepotvarou kněžnou

a oko plálo divé touhy plamenem:

ret retu sblížit, rámě objat ramenem.

Když v podvečeru den své líce chladí

a noc se líbá se soumrakem denním,

tu slovem čarovným a písní něžnou

Sas okouzluje vnadyplnou ženu

a opíjí se sladkým políbením. –

Jest křehkou žena a duch z vášně stenu

tak lehko roznítí se k pomsty žáru.

I Niva myslí: – „Jedu do poháru –

a šumnou číši choť můj nahne k retu

a skončí žal můj, hoře moje v letu.“ –

Kde vášeň zahovoří takou radou,

duch činu rychle zvedne ruku mladou.