Choť Krokova. (IV.)

Dokončil Krok s věčnými bohy radu

a vyšel na dvůr kamenného hradu.

Sem bohatýry pozval, kupce, Sasy

a v starodávné síni strojil kvasy.

Tu jeho lechové a vladykové,

tu jeho kmetové a vojvodové

ve starobylém rodných otců kroji

na křeslech zaujali hodnost svoji.

Tu ženy lepotvaré, lepošaté

se usadily za poháry zlaté,

tu pěvců chvějné rokotaly struny.

A jak noc zamračeni sedí páni,

jak hvězdy jasné ženy kolem září

a kněžna Niva s poubledlou tváří

jest rodnou dcerou svítající luny.

Ret siná, chví se ruka, prch’ klid skrání

a duše chví se nepokoje ledem. –

Jest víno prudkým otráveno jedem!

A již se pití, jídla na stůl snesla.

Krok povstal vážně s dubového křesla

a první víno ze svatého rohu

za obět podal nejvyššímu bohu

a vládci velikému Perunovi;

když domodlil se prosebnými slovy,

když dokonal, pil ze svatého rohu

a nejstaršímu podal píti kmetu.

Pak pozlacený pohár klidně zved’,

v němž namíchán i podán mu byl jed,

a nachýlil jej k nachovému retu. –

Viz! bledá Niva jak blesk v kmitném letu

se mihla, zamihla se v rychlém skoku

a odňala mu jedovatou číši –

mdlá ruka její nezvedla ji k výši

a neschýlila k prahnoucímu retu.

Jek nastal, křik a šum a divé zvuky

svým křídlem poplašily smutnou tiši.

Třas poletoval po kamenném týně

a ruku tiskl rodné sestře – hádce.

Vrah netušený, vilný vrah a zrádce

jak vítr prchal z pobouřené síně.

Krok stál tu chvíli chladný jako z kovu

a před ním žena jeho, žena mladá.

Zrak jeho jak šíp smrti na ni padá

a ucho k vášnivému kloní slovu,

jímž zaplakala žena jeho lepá:

„Prut hanby bílá ňadra moje tepá

a líce rozdírají pohan nože,

blesk pomsty bije v lůno mého klína:

já poskvrnila čisté tvoje lože,

já jedu přimíchala v číši vína!“