Choť Krokova. (V.)

Dech ledového mrazu zachvěl těly.

Krok stál tu nyní zděšen, znaven, zmámen

jak socha němý, chladný jako kámen.

Jen svaly v bledé tváři se mu chvěly,

na jilci meče ustrnula ruka;

hněv bílé čelo mrakem vrásek chmouře

jak výheň šlehal z rozjiskřených očí,

jak blesky do vod, v duši vjela muka!

Když přehnala se v rozlíceném proudu

tak netušena překvapení bouře,

Krok ve tlum ustrašených lechů vkročí

a pevným hlasem k nim tak zahovoří:

„Již tedy zasedněte, bratří, k soudu

a suďte ženu, která čisté lůže

hanebně pokálela vinou mnohou

a která nevinnosti štěpné růže

svévolně pokálela vinou mnohou!“

I zasedli, jak zasedají v sněmy,

a odsoudili Nivu slovy těmi:

„Tak našich otců trestává mrav ženu,

jež byla cizoložnou, nevěrnicí:

Dvě děvy cudné ustřihnou jí kštici

a na krb uvrhnou ji do plamenu.

Choť, jenž usvědčil ji a z všeho viní,

svou učiní ji robou, otrokyní!“

Tu obklopily cudné panny ženu,

jež byla cizoložnou, nevěrnicí,

a ustřihly jí dlouhou, hebkou kštici

a na krb hodily ji do plamenu.

Vlas dlouhý, hebký zaplál do nachova

a tmavorudým svítil kolem jasem.

Když dohořel, Krok k choti svojí slova

ta zahovořil smutným pevným hlasem:

„Ó, Nivo! země chraň tě na svém lůně

a dobré nebe líbej tě v tvář sinou

a moře tebe ukryj v tmavé tůně

a širý vesmír buď ti domovinou:

však kletba moje dostihne tě všude

a krov můj věčně cizím tobě bude!

Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam máti

jak sirá kukavice bude lkáti.

Jdi, ženo! Vrať se domů, a tam otec

tě slzou napojí pod bílým krovem

a nasytí tě jenom kletby slovem!“