CHOTOVINSKÝ KOSTEL.

Po letech desíti jedu tu zas,

skalami vlak duní k předu,

jarního slunce mě provází jas,

vzpomínky z paměti předu...

Podivno! Srdce mi bušilo tak,

jako když milenec čeká,

ve známém kraji když bloudil můj zrak,

mlha ho zalila měkká...

Ano, tam pověstná „Špásovna“ jest,

lesík, jenž zmohutněl z křoví,

koho as láká teď tichem svých cest,

kdo mně to po letech poví?

Z bílého kostela děti teď jdou,

v očích jim směje se mládí,

snad už to haluze těch dětí jsou,

které jsme mívali rádi!

Mně je tak líto těch ztracených chvil,

které se nevrátí zpátky,

z pohárů lásky kde lačně jsem pil,

zadními vracel se vrátky...