Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna

Chovají odevzdané beránky, milující svá rouna

k vůli laskání bezradných rukou,

a kteří, sotva zvedli prosebné oči (tlamičku mají lysou a vlhkou),

klopí je pod káravým zrakem, který v nich dlouze zkoumá.

Ano, chovají něhu, nedůtklivou a bojácnou,

zajiklou plaše a provinile,

protože ví, že zatoulané zornice, dřív než by zjihle

k laskání bezradných rukou shlédly, raději pohasnou.

Stěny konejší barvou, jakou mají slané přímořské pastviny;

beránci, jimž sůl milá je (ó, ano, sůl slzí), tomu chtí.

V nerovných dlážkách čtou oči napiatě jakby v mapě přátelství:

horstva rozchodů, shod tiché toky, nezmarných záslibů šíré roviny.

(Zatím co podružně a břitce – s lenivým pachem petroleje,

jenž line z dláždic týž, co v létě z velikých alpských silnicí –

vyvstala podrážděná žízeň po vůni sen a silicí.)

A z těch, co společný jedí chléb, žádný, žádný se neusměje.

Protože – nezapomínejte! nezapomínejte! – přátelství je těžkou ornicí,

z níž rostou radosti o semčených rtech a dovnitř zahleděných očí,

kterým hříšno se oddávat, kterým se nedoslouží,

a chladivý olej lásky že se se smíchem nemísí.

Desatero očí temní tou radostí, věrnější stínu jež jest a nezbádavě němá.

Vidí ji, aniž žasly, a chystají úsměv, až by jim dala znamení.

Bezradné ruce (ó, v řetěz rozrůst!) zkoušejí prsty laskání

neuskutečněná.

Okna zřekla se patřit, a jimi vsunula se západu zářivá širočina

a v slova navždy už nepotřebná vtesala balvan mlčení,

jehož se dotkli: toto jest obřad patera srdcí drsného sloučení,

a desatero zraků utkalo se přísahou stručnou a příkrou jak třaskavina.

A výbuch – ten, jenž rozmetává stavě – bezhlesý zaskvěl se,

souhvězdí rodič, drtič mlžin, v nichž kalí příští stálice.

Vylidněné přistálo šero teď a pomáhá zapomenuté žárovce

světlý kuželík kroužit, aby si Přátelství troufalo zaslzet.