Chrám.

Jak v těla formu v prostor chrámu vlitá

se rozložila v prsech lodi duše ticha;

šleh věčné lampy krvavý, jenž kmitá,

žár studený do mrtvých žil jí vdychá.

Ve rytmech písní doznělých se chvěje

tluk její tepen bez ohně a síly;

ze stínů rostou černé orchideje,

jež smutku vůni v kalich zachytily.

Slz marně vylitých v nich rosa leží

a modliteb šeptaných spí tu echa,

jak mušle vyvržené na pobřeží,

jež zapomenuté bouř ležet nechá.

Zde srdcí požár z ňader obětnice

lét’ výš jak zápal Abele, jenž zplesal,

těch, kteří vzpláli v svatých visích sníce,

až jej rtem žíznivým chlad klenby vessál.

Jest jeho popel – šeř, jež padá dolů

na oltář ve vyhaslé žároviště,

kde ve krvavých zápalech zas bolu

vzplá obět srdcí zoufajících příště.