Chrám poutní u Slavonic.

Ó, což se pleban slavonický lek’

a s ním i stádo věrných oveček,

když v chrámu s monstrancí kdys časně ráno

i tělo Páně bylo postrádáno!

„Lze novou monstranci nám opatřit –

kde tělo Páně?“ vzúpěl kněz i lid

a městem celým velké hoře chvělo,

že zneuctěno nejsvětější tělo.

Jak vypátrat, kam lotr s lupem tíh’?

Kraj širý pohroben byl v závějích

a marně za zimy, jež byla dlouhá,

den na den rostla po hostii touha.

Ó, kterak pleban s lidem věrným žas’,

když zpráva rozlétla se v jarní čas,

jíž každý naslouchal tich jako pěna:

„Již svatá hostie je nalezena.

Byl na vrchu blíž města čilý ruch,

skot na pastvě a v dělných rukou pluh;

tu mohutný a živý plamen z křoví

šleh’ nenadále v oči pastevcovy.

Tak úchvatný byl podivný ten plam,

že klesl v kolena skot němý sám

a k zemi pochýlil směs hlav a rohů

a klaněl se, jak klaníme se Bohu.

Když s pastýřem blíž shlédli rolníci

ten, jak se zdálo jim, keř hořící,

aj, z kameniště, jež se v křoví krylo,

zář nadpozemskou tělo Páně lilo!“

Tak zněla zpráva. Pleban, v srdci vděk,

spěl nakvap s lidem sezřít pahorek;

když křoví sevšad obklíčily davy,

ó, jaký zjev tu vidí dojímavý!

Jak jehně, když je šelma ubije,

v štěrk stulena je svatá hostie

a jeviti se zdá svou něhou tklivou

dík lidem za soucit a víru živou.

Kněz nález v kalich vloží s nadšením

a k městu pospíchá a davy s ním;

než jen se octnou v otevřené bráně,

jak bílé ptáče vzletí tělo Páně.

Žal schvátí lid a svírá čím dál tíž;

zní nářek: „Proč nás, Pane, opouštíš?“

Jak na kyn všichni s duší zkormoucenou

zpět za uprchlou hostií se ženou.

Zas v kamení ji najdou, nesou zpět

a po druhé se jim dá z brány v let

a po třetí ji stihnou roztouženi

a po třetí jim prchne do kamení.

Když po čtvrté lid klečí u křoví

a všechněm dotaz na jazyku tkví,

proč tělo Páně činí odpor stálý,

jak věštec hlásá pleban rozeplálý:

„Svým vracením se v toto kamení

Pán svátostný nám dává znamení,

že byla by mu svatyně zde milá,

kde ruka zločinná jej pohodila.“

Tu slavně všecek lid se rozplesá

a hromným hlasem volá v nebesa,

by uspokojil toto přání němé:

„My svatyni zde Pánu zbudujeme.“

Kněz tuší, vyslechnuv tu přípověď,

že hostie mu neuprchne teď,

a klidně nese ji až do kostela,

kde před svým znectěním trůn lásky měla. –

Div tento kolikeré století

tkví pevně v lidu zbožné paměti,

neb dlouho v kapli, která zbudována,

ctil na pahorku svátostného Pána.

Teď místo kaple zdvíhá se tam chrám

a hlásá všem, kdož zaputují tam,

že v hostii, v níž shrnul všecky divy,

dlí mezi námi Ježíš Kristus živý.