CHRÁM SV. VÁCLAVA NA ZDERAZE

Jak fénix z hranice se z ssutin zvedá

památka Otců, pomník zbožné víry;

zrak jeho, zdiven, v nové časy shlédá

v ten obzor známý, daleký a širý,

den nový nad nímž zář svou rozprostírá,

splněný otců sen! a naděj, víra!

Kraj svoboden a národ dnes je volný,

ne rabů rod už, jak jej kdysi vídal

v okovech ducha, na rtech stesk jen bolný,

když žaluje svou bídu, k nebi vzhlídal

a do Knížete svého prosby vtělil,

jež k nebi vznésti sám se neosmělil:

„Václave Svatý, dědici té země,

s nebeské výše viz tu naši bídu,

jsme národ tvůj, jsme, Kníže, tvoje plémě,

ó nedej zahynouti svému lidu;

tři sta let neseme už jho své v pláči,

pros za nás, ať Bůh sejme, co nás tlačí!“

A v šerých ssutinách, sám opuštěný,

v měsíčných nocích své tu ruce zvedal,

hlas úpěnlivý opáčily stěny,

by rodu jeho zahynout Bůh nedal;

dědictví jeho porobu by zkrátil,

v zem Českou požehnání zase vrátil.

Když venku života ruch hřímal kolem,

dál Kníže Svatý prosit neustával;

národa svého ztravoval se bolem

a mučenické krve jemu nával

jak obětní plam znovu v ranách planul,

by s vůní modliteb výš k nebi vanul.

Ó div zázraku! hle, národ obrozený

už z poroby vstal, spadly pout mu kruhy,

Svobody den mu vzešel drahocenný

a nad ním mír se sklenul, oblouk duhy;

budoucí slávy vítá příští nová

dědictví svaté, země Václavova!

A národ vděčen s plesem díku svého

sem k svatyni se Knížete teď vrací,

ze ssutin zved’ ji, skvoucí pomník jeho

pro pamět rodu, příštích generací;

sem vděčnost svoji tesá do kamene,

ať v tisícletích vnuk se rozpomene!

Václave Svatý, Vojevodo, Kníže,

dědici naší země z tisícletí,

pomni nás v bídě, stůj nám povždy blíže,

neb tvé jsme plémě, rodu tvého děti;

jde jeden výkřik z Čech dnes srdci všemi:

„Zahynout nedej, národu ni zemi!“