Chrám sv. Víta.

Město, jako mrtvé – stíny vládnou,

Jenom hvězd zjasněny světlostí;

Ulicemi neline se život

V činném proudu, v bodré pestrosti,

Hlučná náměstí jsou opuštěna,

Ve hlubokém tichu ponořena –

Ó po šestidenní lopotě

Slaďounko, si hovět v dřímotě!

Ale teď se na východě bělá,

A již ve zlatě se nebe stkví,

A slyš! se chrámu tam na výšině

Zvonů hlas velebnoslavný zní,

A vždy mocněj’ zatřásaje vzduchu

Vlnami, si cestu klestí k uchu,

I hned ruch nastává, spěchání –

Všechno vzchopilo se ze spaní.

Vzhůru do chrámu se hrnou tlupy,

Ve kterém již svící plane zář;

K varhanům líbezné znějí zpěvy,

Sluha Páně stoupá před oltář,

A tu klanějí se shromaždění,

Podrobují vřelém v zanícení

Tomu mysl svou a srdce svá,

Jenžto vznik a zhoubu v rukou má.

A kde jeho svatých pozůstatky,

Víta a Vojtěcha snažného,

Václava, vlídného panovníka,

Jana pevně mlčenlivého:

Zde lid lká, opravu přislibuje

Vznešeným, jež nebe ozařuje,

Bije prsa a cit kající

Krášlí oči jeho slzící.

Ty’s to, drahý národe můj zbožný!

Sotva že ti v starobylosti

Kázalo se slovo, vzbuzující

Hmotu mrtvou k živé činnosti,

Pojal’s je, a duchem okřídleným

Vznes’ se ke krajinám ohvězděným,

Národy co jiné tížilo

Pohanství a zrak jim kalilo.

A tu panovník a lid, tak stařec,

Jak i mladík, v milém spojení

Snažili se dokázat, že v prsou

Křesťanské jim plane nadšení,

A znenáhla na jevišti světa

Vystoupila ctnostných rekův četa,

Dychtících po jména Božího

Oslavení k spáse bližního.

Nuže kněžstvo, národ, jenžto záhy

Vroucnou pobožností plápolal,

A teď, svrhnuv umrlčí své roucho,

K žití novému radostně vstal,

Čeká péče tvé, jsa, jako jeho

Předkové, nadání významného,

Též i síly jaré, zmužilé:

Kéž by tebou zkvetl zdařile!

Chraň ho před pýchou, kterážto s trůnu,

Jejž si zbudovala v povětří,

Na všechno, cokoli posvátného,

S lítostí aneb s posměchem zří:

Před lhostejností, jež v živoření

Rozkošnickém má své zalíbení,

Vnořena do zemské kaluže,

Ohněm nebes vzplanout nemůže!

Chraň ho před pokorou, kterouž mysl

V mrákotách unývá truchlosti,

Protože se rozum zmalátněný

Obává i děsí jasnosti:

Před horlivostí, jež v divém pudu

Jiné zdání těžce viníc z bludu,

Raděj’ celý svět by zničila,

Než by povolně se smířila!

Věz, jak vonná růže vděkuplná

V jaře vybleskuje z poupěte:

Tak ať, nepřevýšen žádným jiným,

Národ starostí tvou rozkvete!

Co nejvíce ctiž on Boha svého,

Leč jsa ducha chrabře skoumavého;

Pro svou víru ze srdce on plaň,

Leč před vášní příklad tvůj ho chraň!

A můj národe, blaze ti, blaze!

Neb se můžeš muži vykázat,

Jižto úřadu významnosť chápou,

V který slíbili se uvázat,

A již nedbajíce na svízele

Svého úkolu se snaží vřele,

Aby símě blaha rozsili,

Zas tvé slávy slunce vznítili.

A jak zvuky varhan zní a zpěvu,

A se zvoní k pozdvihování,

Blízkosť nebes, ač jsou neviděna,

Všechněch osvědčuje klekání:

To já spolu na kolena padám,

A svou naději na Boha vzkládám,

Spasnou práci že rád ocení,

Svaté věci že dá zdaření.

Vykonána velebná je oběť –

Avšak prodlete! Proč spěcháte?

Což zde ve chrámu, v tom pohřebišti,

Kde se zbytky vašich svatých blyští,

Dědictví jiného nemáte?

Nebi dali jste, co nebi patří,

Bez něhož ni květ, ni dozrání,

Leč i země má, i ta své právo,

Zemi též jste povinováni.

Ó prodlete! Nezříte-li tady,

Kamkoli se oči dívají,

Pouze světské sic, leč památnosti,

Co vám slávu vaši bývalosti

Nejdůrazněj’ připomínají?

Ó ne kosti jenom vašich svatých

Ve schránce se třpytí chrámové,

Pochováni jsou zde též proslulí

Vaši vládci, vaši rekové!

Zde spočívá Břetislav, pro skutky

Hrdinské co Achil slavený;

Zde, jenž od Adrie k baltickému

Moři svět podrobil žezlu svému,

Otakar, jen zradou zmožený;

Zde i Karel, jenž co otec vlasti

O blaho svých Čechů pečoval;

Zde též Jiří, nejmoudřejší z králů,

Jenž i rukou pevnou vzdoroval.

A když takých mužů zpomínáte,

Nerozhřívá hruď vám nadšení?

Nejste, jako za dob minulosti,

K dílům slávy hodným, k účinnosti

Neunavné rozplameněni?

I jsou v mohyle té jiní ještě

Vznešení pohřbeni mužové,

Jichžto jména by vás rozohnila,

Byť i srdce bylo ledové.

Nuže! Poznejte, čím jste kdys byli,

Byste byli teď, čím lze vám být!

Poznejte, že, jsouce vyhojeni

Ze smrtelných ran, jste vyvoleni,

Mezi národy se znova stkvít!

Slávy brána jest vám otevřena,

Ač teď nevolá se do zbraně:

Nerostou-li vavřínové věnce,

Oviňte si palmu o skráně!

Půda naše, vody, sama propasť,

Dávají za práci náhradu:

Tedy sil svých chutě nasazujme,

Sejme, rejme, pilně vypěstujme,

Po svých ctěných předků příkladu!

Od pluhu byl na vladařský stolec

Povolán náš první vévoda:

Jděme stopou jeho! Z ní nám blaha

Hojná vyprýští se zároda.

Již se na vzdálených trzích třpytí

Zboží, jemuž my jsme dali tvar;

Božská jiskra vynalezavosti

Tlí v nás z dávna, mysli horoucností

Rozniťme ji, vzácný jesti dar!

Nejen hřímavý meč podrobuje

Lid a celých zemí dobývá,

Také tovar – on však k vítězení

Klidné hodnoty své užívá.

A není nám dáno, bychom kouzlem

Hudby, malby – básně perutí

Člověka povznesli na výsluní,

Krásy ráj kde jarní dýše vůní,

Blaže duši nebes předchutí?

Věru, každému jinému šperku

Vínek umělecký rovná se,

A již nejeden Čech jím se zdobil:

Bažme po něm v čilém zápase!

A věd lačnícími otec Karel

Naše pradědy již jmenoval,

A jím škola povstala a zkvetla,

Z nížto mnohý vyšel posel světla,

A zatmělost světa zjasňoval.

Vědy meze nejsou úzké, množství

Statků jest tam ještě získati:

Nuže, ku předu! a hleďme smělým

Snažením i tam se zmáhati!

Přijde-li však nepřítel, ať všichni

Hotovi jsme, aby pocítil,

Že jsme nejen někdy Češi byli,

Ale že jsme dosud nezženštilý

Národ, vědomý svých práv i sil!

Ej lev hrozí na praporcích našich;

Buďme tehdáž jeho chrabřejší,

By svět, zhyneme-li, aspoň poznal,

Že náš osud měl být šťastnější!

Co jsou na oslavu vykládané

V síních paláců a v jejich kobkách

Všechny kovy, všechny drahokamy,

Co jsou, chráme, dive mezi chrámy,

Proti klenotům, jež ve svých hrobkách

Od století ty máš uschované?

A přec, vážný velikáne,

Zchvacující i chladného ducha,

V dálku hledíš, žalem omračen,

Krutým osudem jsa zmrzačen,

K nebi volaje, když zem je hluchá:

„Ach jak sladko v celosti své žít,

A jak smutno z polovice být!“

Jindy bylo jinak! Tu jsi v celé

Nádheře své, v celé rozsáhlosti,

S lesklou tváří strměl do oblaků,

A již z dáli poutníkovu zraku

Jevilo se, že jsou památnosti

V objetí tvém uloženy stkvělé;

Leč plameny přezdivělé

Žhavou sítí opletly tvé tělo,

A ty, zvyklý času vzdorovat,

Ne však s takým sokem bojovat,

Kles’ jsi, že ti čelo zkrvácelo.

I ač z úpadku jsi zase vstal,

Úplně jsi dosud neokřál.

Trudno zemi je, když burácení

Zimy započíná, letná chasa

Ubírá se, sadů barvy blednou;

Když se niva sněhem, kůrou lednou

Řeka pokrývá, mře všechna krása,

Že ni slunce mračny vidět není.

Hned však mizí žalostění,

Jak se milé jaro přituluje:

Tu sníh taje, stkví se lučiny,

Zpěvem zvučí výše, nižiny,

Celý svět se znova ošlechťuje.

A jen tobě, chráme, zářiti

Vesna nechce a tě zjařiti?

Jak je krakatka šťastnější tebe!

I na více dílů rozštěpena,

Zachovává životní svou sílu:

Celá povstává z každého dílu,

A na kolik byla rozdrobena,

Na tolik zas rozmnožuje sebe.

A ty, chráme, jehož nebe

Krášlí paprskem svým zlatostkvoucím,

Jenžto nejsi v temné hloubi skryt,

Kam již zraku nelze dorazit,

Ty’s se sice rozpad’ proudem žhoucím,

Leč ni jednou nemáš obživnout,

Nikdy v celosti se vzhůru pnout?

Vojín, jenž se nepřátelské zlobě

Za vlasť drahou opřel s nadšeností,

Avšak ochromen byv bitvy vztekem,

Chodí o berle, a šedým věkem

Scházeje dny tráví bez radosti.

Slitování hoden ve své mdlobě;

Avšak brzy složí v hrobě

Vetché tělo své, a omlazené,

Nadpovětrné na sebe vzav,

Pohlédne na toho světa dav

S usmíváním s výše ohvězděné.

A ty nemáš z ran být uzdraven,

Hrdino, a nikdy oslaven?

Ó že není, jako jindy, dána

Pěvci moc ta, kouzelným své písně

Hlaholem s kamenem kámen pojit!

Neváhal by, zúplna tě zhojit,

Celý tebe, chráme, povznést z tísně,

By’s zas stkvěl se, jako slunce z rána.

Než má píseň neslyšána

Zní, jak vřelou k tobě láskou hoří,

A ty, zasmušením vzdýchaje,

Pohlížíš co zlomek do kraje,

Všechněm památkám svým na příkoří!

Div-li, že neslyší kameny,

Uši lidské když jsou zhlušeny?