Chrám Svatovítský.

Těch velkých, přísných mistrů středověku

duch nepoddajný ve snech zbožně pilných

se svěřil kamenu. – Nad útisk silných,

– jak i to nebe chmurno ke člověku, –

mrak protkli kopím kathedrálních věží.

Hněv bouří krotnul, na kamenné květy

se roně deštěm slitování. – Světy

tam hvězdné září, zem jak ve tmách leží.

Své, chráme Karlův, zvedáš obří témě

nad srdcem mohutným, jež dole bije

od věků k věkům, – k Bohu tvého lidu,

tak vážný, velký, svatý, v bouři, klidu,

jak v tmách to srdce, jak ty tvrdé šije

té šlapané a nepoddajné země.