CHRÁM V LESE.

Šli jsme šťastní včera spolu

po pěšince v tichý les,

sem tam v smíchu, sem tam v bolu

nahoru a zase dolů

a že tys mé srdce nesla,

já zas tvoje srdce nes'.

Příroda je lásky chrámem,

v nějž smí každý šťastný jít,

by moh' rozžít svatý plamen,

a mši sloužit, říci Amen,

když je nutno tabernákl

požehnat a uzavřít.

A my byli věřícími

bez pochyb a výhrady,

když bytostmi vzrušenými

být jsme chtěli na vždy svými

a s nadějí nebe získat

začali jsme obřady.

Tvé čelo jsem o půlpáté

poceloval poprvé,

v pět jsem líbal oči zlaté,

v půl šesté rty, touhou vzňaté

a v šest jsem tvé bílé tělo

zbarvil rudě, do krve.

Naše duše zazpívaly

píseň písní v chvíli té,

andělé nás v lokty vzali,

do nebe nás s plesem dali,

by tajemství jeho námi

mohlo býti odkryté.

Když jsme po mši šli zas zpátky

po pěšince z lesa ven,

mír jsme v duších měli sladký

a tu víru, život krátký,

že je pouze z milování

na pár chvílí upředen.