CHRÁM V NITRU.

Já mním, že stavím chrám, chrám z mramoru a sloni,

do výše letící stem věží, růžic, fial,

tak skvělý, samý jas, jak od slunce by přijal

vše zlato, které tryská z podkov jeho koní.

Tam před oltářem, na němž myrrha nebes voní,

své touhy rozevřít chci sličný kancionál,

pět žití slastný bol, pět chválu dni, byť skonal

v červánku, z něhož krev se moje vlastní roní.

Když nejpevněji zdá se všechno postaveno,

Pták-Chandra zakrouží tu náhle, neb, ó Ženo,

lstný motýl polibku mi tvého slétne na ret,

a padá věž i loď, sloup za sloupem se kácí,

tříšť smutná rozvalin, co roků bylo prací.

Je z mramoru můj chrám či pouhý domek z karet?