CHRÁM.

Jak divých barbarů dav z krajin severních

se v luhy jihu řítil,

v prach zdeptal řecký chrám, portiku jehož sníh

tmou pinií a oliv svítil:

Mých vášní kentauři se divě dali v let,

jak lavina s hor pádí,

mé srdce zkrušily, kde lásky hořel květ,

a na kopytech roznesly mé mládí.

Kde stával druhdy chrám, je pustá mýtina,

jen bludička se blýští,

kde srdce plálo kdys, jen uhel zhasíná,

a smutně doutná v rumovišti.

Však cosi tajemně přec obé oblétá,

dech svaté jakés tísně...

Je krásy to snad sen? Vzpomínka prokletá?

Či nevypěné jsou to písně?

A jak se vrací vrah k místu své oběti

a nedbá nebezpečí,

má duše z dálných cest vždy v rumy přiletí,

a hořce vzlykajíc tam klečí...