Chrastavec

Chrastavec, kvítko nesmělé a prosté,

na kraji louky někdy zavolá.

Tak chudé mládí u tvé cesty roste,

když pohled nevšímavý bloudí dokola.

Neumí žárem plát a nezná vášní zblednout,

pastelu barvou cit svůj maluje,

jí laská zrak Tvůj, chce-li k němu shlédnout,

a měkkým okvětím svou něhu žaluje.

Svou něhu žaluje jak písklat pýří holé,

jak neodvážné, plaché mládí tvé.

Až požne čas tvé louky, pokosí tvá pole,

až půjdeš prázdnotou, to kvítko fialové

snad v matné vzpomínce tvá ruka utrhne.