CHROUST.

Tak byl a žil kdys jeden chroust,

ten květy jed’ a z květů tloust’

a ve dne v květ se věsil.

Když nebe v máji k večeru

svou rozsvítilo nádheru,

tu dělal noční příšeru

a milence dva děsil.

Ti chodívali alejí,

čím dál tím k sobě těsněji

a mlčky ruku v ruce.

V očích jim hvězdy hořely,

a rty se najít hleděly,

však času k tomu neměly:

v ně chroust jim třeskl prudce.

A zvuk těch křídel, když tak jel,

jak zachechtání nocí zněl –

a milenci se báli.

Pak spěchavě se vraceli

z aleje každou neděli,

a hvězdy na ně hleděly,

a chroust se chechtal z dáli.

Kdo byl ten šašek, noční chroust,

jenž květy jed’ a z květů tloust’

a v nich svou topil tíhu?

Já nevím, nevím dočista,

snad bludná duše Mefista,

však říci mohu dojista,

že zhynul posléz v líhu.