Chroustek.

Jednou – právě horko bylo,

Až se potůčkami s čela lilo –

Sedli sobě pastouškové

Pod košaté stromy kaštanové

Do chládku.

„Jirko, povídej nám pohádku!“

Tak to všecko vůkol volalo,

A pokoje pastouškovi nedalo,

Až si předc konečně říci dal,

A jak následuje, povídal:

„Sprostý chroustek v máji

Bezpečně ve libém háji

Trávil o samotě čas.

„Věru, juž mám dosti

Této zelenosti!“

Zavzněl jeho bručný hlas.

„Mám tu věčně zaklen dlíti?

Nic viděti a neviděn býti?

Město musí jiný ples

Pro mne chrousta míti,

Nežli tento les!“

To vece, již pryč – pryč z lesiny

Chvátal přes květoucí doliny,

A v milostném bžukotu a zpěvu,

Mnohým cudným pannám k hněvu,

Nedbaje na jejich vzdechy,

Přes věžaté střechy

Bezpečně do města vletěl.

Ale, ale! – co se nestalo?

Uvidí ho hejno kluků,

A ti v posměvačném hluku

Tak ho dlouho po ulici chytali,

Až ho do klobouku dostali.

Nyní – chroustek ubohý –

Na mlejnku se točí – beznohý!“ –

„Dobře se mu, tomu chroustu stalo!“

Všecko vůkol Jirky vyvolalo,

„Že, jsa živ on v lesní svobodě,

Sám si do poroby letěl, doma žíti nerodě!“