CHRUDIMSKÁ LEGENDA.

V chrudimském kostele je obraz Spasitele

na desce dřevěné, jež červy rozryta,

zašlý a začouzen, plod ruky neumělé,

a k svatým památkám se vlasti počítá.

Neboť když před věky roj švédských násilníků

zem plně bědami i v starou Chrudim vpad,

i v kostel vtrhli prý a po svém mrzkém zvyku

pít začli divoce a hýřit, v kostky hrát.

Tři z nich prý sebrali tu malbu posvěcenou,

obrázek Ježíšův na dřevě prostičký,

a džbány na zemi a obraz na kolenou,

na svatou podobu vrhali kostičky.

Klobouky s chocholy na stranu posunuty

– rejthaři byli to – se zle už kývaly,

a žerty necudné hlas jejich mluvil dutý

a vína potůčky po bradách splývaly.

Z nich jeden konečně, tvář vínem rozpálená,

a prohrou rozčilen do výše vyletí:

– U ďábla, římanská ty modlo pobarvená,

což jsi mi nemohla svůj palec držeti?! –

A kord svůj vytasí a bodne Spasitele...

Mráz prolet příšerný po zádech vojáků –

a zázrak! Z obrazu proud krve vytrysk vřelé

a vstříkne do očí a v líce žoldáku.

A hrůzou zděšeni a divem přemraženi

rejthaři utekli... A proto rok co rok

procesí nábožná při hudby hlučném znění

k svatému obrazu z všech krajů řídí krok.

V tom starém obraze, v té líci Salvatora

prý ještě jízva je, jež hlásá onen div.

A bude pravdou vše, co vyprávěl jsem shora,

neb ten, jenž mně to řek, je, trvám, ještě živ...