CHRYSANTHÉMY

Fialek vůní dýše svět,

jdou petrklíče, třešní květ,

je pampelišek plná pláň,

svět každý keř a každá stráň,

jen jeden chrástek nejde sem,

nezkvétá, neplá – chrysanthém.

Aj hleďme, k zářným letnicím

pivoňky v plášti hořícím

se vzňaly ze zeleně trav

jak veských dívek zdravý dav –

leč bez květu, tak chud a něm,

stál nevšímán stvol chrysanthém.

Tu v cudné kráse vznešené,

šly lilje, v atlas oděné,

šly do chrámu, šly k slavnosti,

kol svatých stály v jasnosti.

Kdo bez poupat dál patřil v zem,

byl chomáč chvějných chrysanthém.

A potom k tancům, na hody

šly vábných růží průvody,

v hedbáví žlutém, v sametu,

motýly a med na retu –

jak popelka dál se svým snem

stál v koutku keřík chrysanthém.

A potom davy slunečnic

vypjaly k nebi zlatou líc

a pyšně stály na slunku

jak obři, zlatou korunku –

leč v prostém šedém hávu svém

se krčil dál keř chrysanthém.

Až jeseň zvlhla zasnilá

a v rubáš květy zavila

a plameny jich zhasila –

tu teprve se zjasnila

a nad hroby se brala v sněm

nádhera zkvetlých chrysanthém.

Do jíní třpytných babích let

vznášely hořící svůj květ

a vzpomínaly spanilé

na květy dávno vyžilé.

Svou sílu k žití v čase zlém

si uchoval květ chrysanthém.