CHRYSANTHÉMY.

Šedý gnom seděl v úkrytu skal,

v kvetoucí díval se luh,

Flory kde pohled vítězný tkal

tisíce zářících duh.

– Nu dobrá! Jen kvěťte, kam dosáhne zrak,

však přijdou již mlhy a přijde již mrak,

svět pustý bude vrak!

Do růží, lilií vítr tu vjel:

lehce jak jimi se kmit,

tu lupínků tisíce vadnoucích schvěl,

a gnom je v dlaně chyt.

– Nu dobrá! Leťte jen, vadněte jen,

trvati věčně váš nemůže sen,

však můj též přijde den!

Z mateří doušky a z kosatce,

z lilku a hvozdíku též,

jak ve snu je chytil, jak v pohádce,

tu Vesny kvetoucí lež.

– Nu dobrá! Mně hodí se každičký z vás,

nechť ztratíte vůni, ztratíte jas, –

však můj též přijde čas!

Z narcisků, vorlíčků, z anemon,

z jasmínu, dřív nežli svad,

tu květu vzal tvar, tu barvy vzal ton,

a smál se: Já byl též mlád!

Tak všecko v svou mechovou uschoval sluj,

když pápěr lít vřesu, křikl naň: Stůj!

I ty jsi, brachu, můj!

Míjelo leto a podletí,

mlhy tu, šero a mrak;

tvar květů víc neměl gnom v paměti,

astry jen padly mu v zrak.

– Nu dobrá! Teď chvíle! Do práce se dal,

dle tvaru aster, co čas kdy mu dal,

na nový květ on stkal.

Ve zmatku, v chumáče, v neladu

co schytal z lesů a niv,

v zimní svou přesadil zahradu,

a spokojen bradou kýv.

– Nu dobrá! Ovšem vůně vy nemáte,

tvarů jste bizarních, barvami bohaté,

tak pestré, rozváté!

Náhradou buďte ve zimní šer,

plaňte do mraků a mlh,

vy zářivé sestry nebeských sfer,

nechť jíním kraj listů vám zvlh.

Hoř vaše jásavá, výskavá směs!

V sny lásky se pohádkou o Vesně snes!

Jsem spokojen dnes!