Ó, CHTĚL BYCH...

Ó chtěl bych, abys tak mě milovala,

šíleně jak miluji tě já,

tož taká křídla duši mé bys dala,

že vznesla by se v jas empyreja.

A za sebou by výš’ a výš’ tě táhla

v tu idealu cherubinskou říš,

po které vždy i na dně rmutu práhla,

a v kterou, osudně, ty nevěříš!

Tvá láska ránu hlubokou

a osudnou jak hrob

mi vryla v duši, pamětnou

těch čistších, bože, dob,

jež zašly, jako světlý den

v tmu skane beze stop.

Ty snadně díš, že dětský sen

má kajicnost, však žal,

jenž divoce tak ve mně vře,

a slz mých skrytý pal,

ty žádná rozkoš nezastře

i ani démon nezapře,

že hřích mě s tebou spjal!

A proto, ač jsem oblažen

tvou láskou, zapadám

přec v záhubu, a zavržen

již nezřím ku hvězdám,

jež čistá spása oblétá –

již cele patřím tmám:

vždyť cítím, jak jsme ztraceni,

jak z pekel samých temení

ta vášeň prokletá!