Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě!

Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě!

V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí.

Jako v černou noc bych vnořil se v Tvých vlasů sítě,

jako ten, kdo o zítřek se nemusí zas báti.

Rád bych hlavu položil na Tvoje srdce mladé,

chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě –

zvolna babí léto na luka svůj závoj klade,

v jitru Tvého dne však v svoje pouta nechytí Tě.

V resignaci usmívám se, marnost všeho cítě,

oko moje vlhké v západ za obzor se dívá.

Chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě –

marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá.

Marno toužit po dnu, když už pozvolna se stmívá,

zvolna babí léto na luka svůj závoj klade.

V jeseni své rád bych věřil v jaro, že se vrátí –

chtěl bych, kdybych moh, Ti věřit, dítě!