Chtěl jsem ti říci...

sám již nevím ani,

snad jen, že v světě nenajdu víc míru,

co poprve jsem bouřnou vzbudil lyru,

jíž struny rve teď život bez ustání.

Trud, lítost, marné touhy, lidské žaly,

a smutek srdce z nich se věčně loudí,

krev žlučí otrávena jimi proudí,

bol z bolů cizích stesk mi činí stálý.

A mládí ztracené v ně hořce kvílí,

stín prázdných illusí se jimi chvěje,

bůh klade na ně tíhu beznaděje,

již ony nésti nemají juž síly. – –

To, dobrý anděli, den za dnem skládá

můj život trnový, a přec ni jeden

dech sladký harfy té za celý žití Eden

by neprodala moje duše ráda.