Chtěla bych tě mít pro sebe docela.

Chtěla bych tě mít pro sebe docela.

Tvé ruce, jež se mých dotýkají,

což nevědí, že každým stiskem svým

dál mne rozdávají?

Tvá ústa úsměvy mají povinné

i pro jiné

a rty tvé co vyslovily

pro davu zálibu,

snad ze stejných hloubek vyvážily,

ze stejných příslibů

jak slova ta,

jež dojata

jsem navlékala na růženec rozechvění.

Jsi stejně i jiných vlastnictvím

v snu i bdění,

všechno oni smějí, co já smím,

jen pro mne jsi méně snad tajemstvím

s výše se kloně

k mým rtům,

než pro ně.

Jinak bych chtěla tě pro sebe mít,

než oni tě mají.

Chtěla bych vidět, jak oči tvé usínají,

jak dovedou bdít

nikým nestřeženy,

zda jiskra v nich plá i pro jiné ženy?

A mít tě tak, sama bych tě rozdávala

jak nebe jas, který všem bych přála,

jak sílu, která břehy když mine,

zrozena z proudu, do moře plyne.

Tak jako křísivou moc bych tě měla v hrudi,

která jednou pálí a podruhé studí,

a přece dává růst.

Tak bych tě chtěla pro sebe mít

a z tvých úst

poznání všeho života pít!