Chudá dědinka.

Jak zpomínám vás, domkové mí drobní,

v něž píseň zvala nás už na záhrobni,

v nichž ruka štědrá prostírala stoly

a objala, nechť přišels odkudkoli!

Hoj, stařenko, zas na očích mám rosu:

zas vidím duší stáť vás na prětosu,

zas slyším duší teplé přivítání:

„Tak z daleka – jaj! z Čech až, moji páni? –

O v horách našich rostou jenom pláče –

do vísky k nám už nezabloudí ptáče,

jen bída chodí po té naší Boce

a dlaň nám v prsa vrývá přehluboce.

Hej, kdysi Boca byla smích a zlato;

dnes nabéřeš-li dlaní a zříš na to:

v tom někdy zlatém písku doloviska

jen vlastní slza tvá se v slunci blýská!“–

„„Ba věru, tvrdý život nad skalami!““...

„Však skály ty juž srostly, páni, s námi:

Z jich šumných dolin, nechť jsou bída holá,

mne ani ten náš pán bůh nevyvolá!...

Však něch sa páči do světlice mojí.“ –

A stařenka, co má i nemá, strojí...

Zvěsť letí vískou – kde kdo na záhrobni – –

Jak zpomínám vás, domkové mí drobní!