Chudá holka.

Je holka prostovlasá

a šat má sedraný,

po celičký den snívá

nad pohádkou, jež stlívá

na blanách sežloutlých.

Když pohádka je veselá

tu směje se a zpívá:

když pohádka je tklivá,

tu pláče

ta holka prostovlasá.

Šat celý potrhaný,

děr plný,

ten dobře nekryje

jí boků bílé linie

a ňader vlny.

Ach, nápadníků

má holka dost,

však málo kdo z nich věří

na poctivosť.

I páni chodí v černém fraku –,

ti hřbety mají křivé

a oči lstivé

a mnoho mluví

o starých, dobrých časech –:

ti za soumraku

jdou na námluvy.

Třpytivý diadém

jí ukazují,

jak nad pergamenem

té pohádky

je často její snem.

Tu přijde jonák hezký,

má pádnou pěst’

a v oku blesky,

a tolik, tolik poctivosti

ve přímé jeho tváři

mu září,

a šeptá:

Ó, nechtěj, nechtěj,

co dali by ti páni!

A čapku chudou,

frygickou čapku rudou,

jí klade na vlasy,

tu chudých korunu,

jak nosili je

kdes před časy.

Hle, jak se neseš!

hle, jak ti sluší,

tvé čisté duši!

Ó, nechtěj, nechtěj,

co dali by ti páni!

Je jonák hezký,

má v oku blesky

a svůdně vábí...

A holka zardívá se

a myslí na pohádku

o zašlém čase...

A páni chodí...