Chudí duchem

V tom světě je sic duchů dost,

však mnohý je tak chudý,

žeť nemůže nad pozemskost

se vznést pro samé bludy;

i bloudí v samých temnotách

a válí se jen v kalu,

že tvorstvu je jen na postrach

a lidstvu jenom k žalu.

Bůh však se ve své dobrotě

nad nimi slitovává

a k hlavy jejich prázdnotě

jim záři zlata dává;

a snad i erb a hodnosti,

by měli čím se skvíti

a mohli tak své nahosti

tou práznou pýchou krýti.

To jsou ti ducha chudáci,

jimž nelze dárku dáti,

jenž v temnu jen se potácí,

nechtíce světla znáti.

A jenž se o to nederou

slavného dojít jména,

anť raději si pýchou svou

řinkají o kolena.

Těm Bůh a vlast a národnost

jsou neznámými světy,

a podlost jen a bezcitnost

do srdcí hloubi vsety.

Ty vábí panen čistota

k mrzkému jenom hříchu,

a svatá lidstva svoboda

a práva jsou jim – k smíchu.

Jsouť podivná to tvůrčata

tito ducha chudáci;

chraň Bože lid i knížata

před takovými rádci!

Oniť v své ducha chudobě

je jenom v zkázu vodí,

a sklonivše se k porobě

s ní tyrany jim plodí.

Jich svět se sotva pozbaví

oniť jsou jeho hlízou,

jež jako vlci hltaví

se živí jeho mízou.

Jediná na ně zbraně jest,

té, bratří, užívejte –

budou-li tlouci na svou čest,

vy jimi pohrdejte!